Osamělost prvočísel

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Ona se nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků. Mohli by je najít jeden vedle druhého, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti.

Ukázka z textu:

Mattia měl pravdu, dny klouzaly po kůži jeden za druhým jako rozpouštědlo a každý si s sebou odnesl tenoulinkou vrstvu pigmentu z Alicina tetování a ze vzpomínek obou dvou. Obrysy, stejně tak jako okolnosti, tam byly pořád, černé a jasně se rýsující, ale barvy se vzájemně smíchaly, až vybledly do bezvýrazného a jednotného odstínu, do neutrální absence významu. Roky na gymnáziu byly otevřená rána, která se Mattiovi s Alicí zdála tak hluboká, že se už nikdy nezacelí. Prošli jimi se zadrženým dechem, on odmítaje svět a ona s pocitem, že ji svět odmítá, a uvědomili si, že v tom nakonec není žádný velký rozdíl. Vybudovali si neúplné a asymetrické přátelství, tvořené dlouhými pauzami a spoustou mlčení, jakýsi prázdný čistý prostor, kam se oba mohli vracet a nadechnout se, když je školní zdi sevřely natolik, že už dál nemohli ignorovat pocit, že se dusí. Pak, časem, rána dospívání srostla. Okraje kůže se k sobě přiblížily nepostřehnutelným, ale nepřetržitým pohybem. Při každém dalším odření se strup odloupl, ale pak se zase tvrdošíjně utvořil, tmavší a tlustší než dřív. Nakonec nová vrstva kůže, hladká a pružná, nahradila tu chybějící. Původně rudá jizva vybledla, až nebyla k rozeznání od všech ostatních.