Galilejec

Nové vydání úspěšného románu Galilejec mladé české autorky, vypráví příběh Ježíše Krista zcela neotřelým a originálním způsobem.

Nechte se přenést do světa, v němž je možné cokoliv, do světa plného neznámých i známých hrdinů, naděje, netušených skutečností a dávno zapomenutých pravd.

Galilejec Ješua je zdánlivě obyčejný muž předurčený k životu svých předků, tak jako jeho novomanželka Dina. Dina ovšem záhy poznává, že se neprovdala za pouhého tesaře, ale někoho, kdo vládne nepředstavitelnou mocí, mocí, jež není z tohoto světa. Kým tedy Ješua je? Odkud pochází on i prastará moudrost, jíž se rozhodl předat lidem? Splní úkol, který si vytyčil? Změní svět, než bude pozdě?

Ukázka:

Dřevo leželo obnažené na tesařově stole, volně dýchalo a vonělo po celé místnosti. Dina na něj hleděla s úžasem. Připomínalo jí bezvládné tělo mladšího bratra. Jákoba pohřbili sotva před třemi týdny. Vzpomínka na jeho smrt byla živoucí a v noci jí nedala spát. Když zamyšleně hleděla na kus opracovaného dřeva, který se, jak se obávala, měl stát jejich novým stolem, nepovšimla si pohybu za svými smutkem shrbenými zády. "Bude to pěkný stůl," řekl muž a jeho zvučný hlas pronikl do nitra Dinina srdce. Prostá a zcela nepodstatná věta působila v jeho podání tak konejšivě. Dině se zdálo, že odpovídá na její trápení. Právě proto ji mužova náhlá přítomnost nevylekala.

Pomalu se k němu otočila, usmála se a několikrát zamrkala, aby skryla slzy, které vyvěraly z hloubi její zraněné duše. Ač muž stál zády ke dveřím a bránil světlu, aby prozradilo rysy jeho tváře, Dina dobře věděla, čí hlas k ní promluvil. Byl to Ješua, nejmladší syn tesaře Josefa. Rozpoznala jen světlehnědé vlasy, které mu sahaly na ramena, vybavila si hustý vous stejné barvy, vysoké čelo, úzké pěkně tvarované rty, rovný nos, pevnou bradu a šedavé oči, které se trochu ztrácely pod nízko posazeným obočím. Byl štíhlý, a ne příliš vysoký. Dina se na něj ráda dívala, ale teprve onoho jarního dne si to poprvé přiznala. Snad proto, že spolu nikdy, dokonce ani v dětství, nezůstali o samotě.

O pět let starší Ješua k ní přistoupil, aby ji vzal za ruku a políbil na tvář. Do ucha jí zašeptal slova soustrasti a ani na okamžik nepovolil stisk ruky. Když se oddálil, aby dlaní pohladil opracované dřevo ležící před ním, zdálo se Dině, že slunce, které tak náhle vyšlo, aby zahřálo jen ji, schovalo své paprsky za příkrov neproniknutelných mraků. Vzpomněla si totiž proč přišla. "Matka mě poslala. Obává se, že nebudeme mít na zaplacení. Snad až příští měsíc. Otec stůl podle ní objednal za úplně jiných okolností. To je celá ona." Poslední větu sama přidala. Měla znít jako omluva. Měla říkat, vysvětlit, jak velice se za ni stydí a jak moc s jejím jednáním nesouhlasí. Na Ješuu její monolog žádný dojem neudělal. "Nevadí. Zaplatíte, až budete moci. Bude hotový příští týden, jak jsme se dohodli," řekl docela samozřejmě... (str. 6)