Zemři a vstaň

Duchovní dimenze traumatických zkušenosti

Mým osobním přesvědčením je, že úvahy o traumatu a terapii v případech mezní existenciální zkušenosti jsou bez hlubšího duchovního porozumění příliš krátkozraké, neboť duchovní rovina lidství se v takové práci konsteluje vždy, ať vysloveně či nevysloveně. Terapie traumatu tedy slučuje klinickou terapeutickou práci s duchovním rozměrem, který zahrnuje transcendování každodenního Já a zkušenost větší skutečnosti, která přesahuje osobní Já.

Rány osudu a setkávání se se smrtí přímo volají po tom, abychom se vážně zabývali tajemstvím utrpení a jeho překonání. V této souvislosti tanou otázky po identitě, nebo jak to formuloval Erich Fromm: "Kdo jsem, když jsem, co mám, a pak ztrácím, co mám? Kdo jsem když už nejsem nic? Jaké je mé určení, co má mým prostřednictvím přijít na svět, teď, když jsem "jako zázrakem" přežil trauma? Nevyhnutelně jsme božstvy okamžiku vyzývá k porozumění cestám osudu".

Obrat k duchovnu, hledání smyslu, mnohdy může poskytnout oporu lidem v největším zoufalství. Ztráta hodnoty, rozpad Já i světa, vykloubenost z prostoru a času, naprosté rozbití dosavadního pohledu na svět, to jsou pro mne ústřední kategorie toho, o co v traumatu jde. Každý traumatický zážitek nám vnucuje existencionální otázky, které si vynucují pozornost s bolestnou radikalitou a bezpodmínečností. Jde o to, jestli dokážeme znovu uvěřit, znovu milovat, znovu doufat... (str. 63)