Piju, tedy jsem

Tato kniha není příručka o tom, jak či jaké pít víno. Takových existují tisíce. Je to sofistikovaný filosofický průvodce myšlením o víně, ale zároveň i autorovo osobní vyznání. Je to kniha napsaná s typickým anglickým humorem, vášnivá a zaujatá obhajoba nápoje, bez něhož by nevznikla civilizace. Obrací se na všechny myslící lidi, u nichž módní posedlost zdravím úplně neutlumila potěšení z věcí tělesných, a filosoficky obhajuje prastarou myšlenku, připisovanou již Platónovi, že bohové nikdy člověku nedali nic znamenitějšího a cennějšího než víno.

Scruton vtipně demaskuje pokrytectví bojovníků proti alkoholu, a to nikoli proto, aby podporoval neřest, ale aby ukázal, že pití vína se nevylučuje se ctností. Chceme-li žít plnohodnotný život, měli bychom si umět užívat darů této země. Dnes se diskutuje především o tom, zda pití vína je, či není dobré pro fyzické zdraví. Mnohem podstatnější je však podle Scrutona vliv vína na zdraví duševní - a to veskrze pozitivní, když se dbá na kulturu pití, a negativní v opačném případě. Víno se jistě výborně hodí k jídlu, ale ještě lépe k přemýšlení. A nic neladí s vínem lépe než filosofování.

Staletá moudrost říká, že ve víně je pravda. A to nejenom v tom, co na sebe ovíněný člověk rozvázaným jazykem prozradí. Víno je i cestou k pravdivému poznání tohoto světa, k smíření se s ním. Líčí náš vezdejší svět jako ten pravý a oslavuje jej. Vrhá světlo do nitra člověka, do jeho duše, naznačuje mu jinou cestu k poznání bytí. Nezatemňuje však přitom světlo dopadající na náš svět jako například silné destiláty, ani nám jako drogy nesugeruje, že jsme na prahu jiné reality. Posvěcuje skutečnost tady a teď.

Nic jiného z toho, co jíme a pijeme, nemá kolem sebe takovou auru významů jako víno. A proto také ti, kdo proti němu bojují a odmítají je pít, nám o sobě říkají jednu podstatnou věc - že nejsou na této zemi doma.