Hlasy v bouři

Clare si vybavila zimu. A opuštěná auta u krajnice, hračky poházené na silnici. Vybavila si nekonečnou vánici a hrůzu, kterou nedokázala vysvětlit. A pak už nic…

Když se probudila, ležela celá rozbolavělá a vyděšená v prastarém, ponurém domě, připomínajícím spíše starodávné šlechtické sídlo. U postele seděl neznámý mladý muž a tvrdil, že měla ve vánici autonehodu. Našel ji a přinesl do svého domu. Clare by ze všeho nejraději utekla, ale je až příliš slabá a vánice za okny stále nepolevuje. Uvěznila je v domě a Clare nezbývá než čekat.

Mladík se k ní chová mile, ale Clare si není jistá, nakolik mu může důvěřovat? On tvrdí, že jsou v domě sami, ale ona má pocit, že vidí a slyší věci, které naznačují, že kolem někdo slídí a čeká na příležitost. Napětí stále stoupá a s ním i pocit, že se z nich stala lovná zvěř.

Clare dochází k závěru, že její nehoda nebyla náhodná. Venku za dveřmi na ni něco číhá, něco čeká, až opustí bezpečí kamenných zdí… něco strašného, nelidského a krutého.