Deník anděla strážného

ZbraňJel jsem v tramvaji a pozoroval hádku dvou spolucestujících. Hádku?Ti dva se vlastně nehádali. Hádal se jenom jeden.Hádal? Nehádal. Jenom tomu druhému nadával. Nevím proč. Vypadal cholericky a zřejmě vypil víc, než unesl. Používal všelijaká slova.Pokud by byla výstava mateřštiny, jeho slova by bylo v poličce nejhorších výrazů."Víš, co jsi?" vyjel onen hlasitý pán na spolucestujícího.Ten se usmál. Křičící se na něj užasle zadíval.Jak to, že se směje?Připadal si nejspíš jako šachista, který udělá tah a čeká protitah. Ale místo toho jeho soupeř odmítne hrát podle jeho pravidel. A místo šachů hraje šachovými figurkami dámu.Víte, co jste vy?" zeptal se usměvavě ten, na kterého se první rozječel."NO CO JSEM?"Řekl to přízvukem, který svědčil o tom, že si v duchu připravuje pěst.Odpovídat chce pěstí, ne slovy..."No co jsem?""Jste nelaskavý," odpověděl usměvavý muž.Ten druhý byl -Odzbrojen. Mlčel a díval se zmateně. Pán, na kterého se křičelo, vystoupil...(str. 113)