Coimbra

Coimbra (2005) je druhým obrazem triptychu započatého v roce 1980: má dlouhá báseň Architecture nuit (Architektura nocí) chtěla být odpovědí na Adornova slova, že báseň po Šoa je holou nemožností… Celý triptych bych příští rok rád zakončil vydáním výjevu zvaného Derni?res nouvelles d’Ulysse (Poslední zprávy od Odysea). My všichni jsme totiž synové a dcery vyšlí z malinkaté Ithaky, na cestě k novému světonázoru, v nesmírné epopeji, kterou obsáhne jen zpěv … Coimbra měla být právě novým průzkumem těch míst, odkud básnický hlas dokáže zaznít do našeho často tak nebájného života! Všechno zrodilo se v Coimbře, když pozoroval jsem slunce řinoucí se dolů, ke klášteru Svaté Kláry Starobylé, „jež propadá se o kus a další píď“ do břehů řeky Mondego, řeky vpravdě pobřežní, spojnici obrazotvornosti s iracionálnem oceánu. Ano, já v tu chvíli SPATŘIL Orfea, jak schází za Eurydikou, propadá se s ní, přivádí ji do dne a zase ztrácí ve zmatku věcí každodenních a „krásy věcí“. Má žena tehdy pod srdcem nosila naše první dítě, každý den byl prvním dnem naší lásky. Vášeň, stejně jako život, musí neustále odumírat, aby se mohla zrodit vášeň nová. Nechť se tedy inkoust písmákův stane nocí, z níž naplní se světa brk, světlem pro vše živé, jež zaznamená znaky tajemství, co rozpouští se jen v tajemství větším a velkém tak, že s vesmírným se pojí.